Hebrejské slovo „timšel“, ve volném překladu „můžeš“ dává možnost volby. Znamená volnou a svobodnou cestu. A svaluje tak všechno zpátky na člověka. Když platí „můžeš“, platí zároveň i „nemusíš“. „Můžeš“ dává člověku velikost, staví ho to naroveň s bohy, protože i ve své slabosti a špíně a krvi bratrovraždy má pořád velikou možnost volby. Může si vybrat vlastní cestu, probojovat ji a zvítězit. Slovo, které bere půdu pod nohama vší slabosti, zbabělosti a lenosti. Proto se každý z nás musí zamilovat do toho třpytného nástroje, do lidské duše. Je to ve vesmíru něco zázračného a jedinečného. Věčně na ni něco útočí a nikdy ji nic nezničí – kvůli tomu slovíčku „můžeš“. Já věřím, že na světě jde pořád o jednu a touž historii, jenom o tu jednu, která nás stále děsí a inspiruje, takže žijeme v pokračujícím seriálu ustavičného uvažování a údivu. Lidé jsou lapeni – svými životy, svými myšlenkami, svým hladem a ctižádostí, svou lakotou a krutostí i svou laskavostí a velkomyslností – do sítě dobra a zla. Tohle je myslím jediný příběh, který známe, a opakuje se znovu a znovu ve všech rovinách citlivosti a inteligence. Ctnost a neřest tvoří osnovu a útek naší první vědomé zkušenosti a budou tkanivem i té poslední, bez ohledu, jak dokážeme změnit tvář krajiny, řek a hor, ekonomiku nebo společenské mravy. O nic jiného nejde. Každému člověku, jakmile setřese prach a rmut svého života, zbudou jenom tvrdé a jasné otázky: „Žil jsem dobře, nebo špatně? Způsobil jsem nějaké dobro – nebo zlo?“ A když někdo zemře za našich časů – jestliže měl bohatství a vliv a moc a všechny dary, které vyvolávají závist, a živí pozůstalí zinventarizují majetek a slávu a dílo a památku nebožtíka – zůstává tu pořád otázka: „Žil dobře, nebo špatně?“ Závist pominula a měřítkem se stává: „Byl milován, nebo byl nenáviděn? Pociťuje se jeho smrt jako ztráta, nebo z ní vyplývá určitá radost?“ Uprostřed nejistoty jsem si jist, že lidé pod povrchovou vrstvou křehkosti chtějí být dobří a chtějí být milováni. Samy jejich neřesti vyplývají většinou ze snahy dosáhnout lásky zkratkou. Kdy se člověk octne na prahu smrti, nezáleží už na jeho talentu, vlivu a géniu, neboť umírá-li nemilován, vidí svůj život nutně jako prohru a umírá se mu strašně. Připadá mi, že jestliže se vy či já musíme rozhodnout mezi dvěma směry myšlení či jednání, měli bychom pomyslet na svoje umírání a snažit se žít tak, aby naše smrt nepřinesla světu žádné potěšení. Všechny romány, všechna poezie jsou založeny na nikdy nekončícím zápasu dobra a zla v nás samých. Nezapomeň. Timšel.

John Steinbeck – Na východ od ráje